BERKELEY, GEORGE (1685-1753), pobožný irský biskup, je autor podařeného šibalství, o jehož absurdnosti pochybuje málokdo, a jež se přec nikomu včetně velkého Kanta „k hanbě lidského rozumu a k hanbě filosofie", jak píše Diderot, nepodařilo vyvrátit. Berkeley totiž prohlásil, že hmotný svět kolem nás sám o sobě neexistuje a že býti (existovati, esse) je totéž, co býti vnímán (pereipi, odtud esse est percipi).

Tento nápad ovšem nespadl do Berkeleyovy mysli z nebe. Nejdřív tu byl Descartes, který rozdvojil tělo a ducha a způsobil, že jejich vzájemné působení se stalo nepochopitelným (viz Descartes). Pak přišel Malebranche (viz Okkasionalismus) a zdokonalil Descarta uče, že duch je zcela závislý na Bohu a že naše poznání vnějšího prostorového světa je nepřetržitý sled božích zázraků; vnější svět se takto stal zhola zbytečným a Malebranche připouštěl jeho existenci jen proto, že věřil v Písmo svaté. Angličan Locke rozeznával u vnějších předmětů vlastnosti dvoje: tzv. primární, jako velikost, číslo, pohyb atd., jež předmětům doopravdy (objektivně) při náleží, a pak vedlejší, subjektivní, jež ve skutečnosti neexistují a jež se tvoří pouze v našem duchu: zvuky, barvy, chuti atd. Zbývalo už jen jedno: zrušit existenci vnějšího světa vůbec. Tento krok provedl Berkeley. „Je naprosto vyloučeno," pravil, „aby vůbec nějaká barva, rozloha nebo jakákoli jiná smyslová kvalita existovala v nějakém nemyslícím subjektu mimo mysl, anebo vpravdě, že by vůbec existoval nějaký vnější objekt." (Pojednání o základech lidského poznání, A treatise concerning the principles of human knowledge, XV).

Jak jen někdo může pochybovat, ptáte se, o existenci šatů, které mám na sobě, židle, na níž sedím, podlahy, na níž stojím? Odpovídám otázkou: Existuje Švejk? Zajisté, odpovíte. Je to hrdina Haškova románu. Každý ho zná. – Dobrá. Ale představte si, že náhodou právě v této chvíli nikdo na světě Švejka nečte ani na něj nemyslí. V této chvíli tedy Švejk neexistuje. Začne zase existovat, teprve až otevřete Haškovu knihu a dáte se do čtení. Pro románovou figuru tedy existovati znamená býti čten nebo aspoň představován. Zázrak existence Švejka způsobuje znovu a znovu autor, který pomocí určitých znamének, jež nakladl na papír, ovlivňuje čtenářovu mysl tak, že v ní vyvstává figura Švejka, životná a opravdová, mnohem životnější a opravdovější než většina mátožných smrtelníků, s nimiž se setkáváme v tzv. skutečnosti. Podobně si to Berkeley představuje s celým světem. Jeho autorem není ovšem spisovatel, nýbrž sám Bůh. Pokud nějaké věci existují, existují pouze v nějaké mysli. Věc je souhrn idejí, jež Bůh v člověku budí. Dokud nevzniknou ideje, věc neexistuje; a ideje zde nemohou vzniknout jinde než v duchu. Přírodní zákony jsou zákony, jimiž Bůh řídí běh našeho ducha. Věci nemají žádnou jinou skutečnost než skutečnost představ. Pojem substance neboli podstaty, onoho tajemného stálého nositele nestálých vlastností, který filosofům všech dob působil těžké starosti, je touto teorií odstraněn. „Neuznávám žádného nositele, protože tento nositel by také musil mít svého nositele a tak dále do nekonečna." (První z Tří dialogů mezi Hylasem a Filonoem, Three dialogues between Hylas and Philonous).

Stejně ostře jako substanci odmítá Berkeley i pojem abstraktních pojmů (notions) věcí. Učení o realitě abstraktních pojmů je prý nejpodivnější ze všech omylů metafyziky. Abstraktní pojmy nejenže nemají žádnou realitu mimo ducha člověkova; neexistují dokonce ani v tom duchu. Zdání jejich existence vzniklo jejich slovním vyjádřením; ve skutečnosti každým abstraktním pojmem si představujeme nějakou konkrétní věc nebo skupinu konkrétních věcí. Sebeúsilnější prací myšlenkovou, pravi ve svém uvedeném Pojednání (Úvod, X), si nedovedu představit člověka, který by nebyl ani velký ani malý, ani starý ani mladý, ani muž ani žena, ani černoch ani běloch atd. Nemají-li však abstraktní pojmy žádnou realitu, neznamená to ještě, že je máme zavrhnout; jsou to užitečné zkratky, které nám umožňují vyvodit z jedinečné představy pravdy, jež mají platnost i pro jiné jedinečné představy. Tak např. neexistuje žádný trojúhelník jakožto takový: existuje jen tento křídou na tabuli nebo tužkou na papíře nakreslený pravoúhlý nebo kosoúhlý nebo rovnostranný atd. trojúhelník. Nicméně věta „součet úhlů v trojúhelníku se rovná dvěma pravým", v níž není řečeno, běží-li o pravoúhlý, kosoúhlý nebo rovnostranný trojúhelník, platí všeobecně pro všechny trojúhelníky. Abstrakta tedy existují pouze ve smyslu platnosti. – Toto vyvrcholení nominalismu, už dávno připravované Berkeleyovými předchůdci, mělo veliký úspěch. Hume prohlásil, že je to jeden z největších objevů v literatuře.

Berkeley se snažil přesvědčit své čtenáře, že jeho učení neodporuje zdravému rozumu, a proto zdůrazňoval, že popírá-li tělesnost světa, nepopírá jeho skutečnost. Vnímám kalamář před sebou; kalamář ten existuje, jest, protože jest vnímán, a býti = býti vnímán. Odvrátím od kalamáře oči; přestal existovat? Nikoli, neboť možná, že jej vnímá někdo jiný, např. můj soused u stolu; a jsem-li v pokoji úplně sám, vnímá jej Bůh.

Berkeley zůstal dodnes představitelem moderního idealismu; ovlivnil veškerou filosofii dvou století. Jeho vlastní dílo je nerozměrné. Kromě dvou citovaných knih vydal jako mladík 24letý Pokus o novou teorii vidění (An essay towards a new theory ofvision), dílo dodnes uznávané. Málo známý, a přece velmi zajímavý je jeho sociologický spis Zásady morální přitažlivosti (The principles of moral attraction), v němž se pokusilo mechanický výklad společnosti. Stejně jako říše mechaniky, lidská společnost je ovládána dvojicí mechanických sil: odstředivostí a dostředivostí. Odstředivá síla se projevuje ve formě lidského egoismu, sdružovací pud, pudící jednotlivce k sobě, je síla dostředivá. Lidská společnost je tehdy v pořádku, když dostředivá síla je větší než odstředivá. – Tato teorie dokazuje, že Berkeley je přes všechen svůj slavný idealismus velmi blízký materialismu.


[BACK]